rok 2007 "Hamrie - stavba železnice"

Třísov-Hamr 11. 8. - 18. 8. 2007

Jídelníček

sobota:

oběd: Razičův sen

večeře: Odřezky z bizona

neděle:

oběd: Řízek paní přednostové

večeře: Kuliho týden

pondělí:

oběd: Vepřové po zálesácku

večeře: Bepeho nudle, mléko

úterý:

oběd: Traperův kotlík

večeře: Kúričova desiata

středa:

oběd: Pečeně z návěstních žárovek

večeře: Odřezky z bizona

čtvrtek:

oběd: Záhadný opeřenec

večeře: Barabův obložený chléb

pátek:

oběd: Fresnelova pochoutka

večeře: Pochůzkářova podešev

sobota:

oběd: Výpravčího plácačka

sobota 11. srpna

Sraz vedoucích a táborníků byl ve Stříbře na nádraží v devět ráno. Na nástupiště před budovu nádraží jsem dorazil za minutu devět Þ to jsem kvitoval s potěšením. Ani pozdě, ani moc brzo, přesně tak ňak čas pro hlavního vedoucího. Všichni už tam byli. Zatímco Mája kupovala jízdenku, já společně s Miškou, naší zdravotnicí, jsme přebírali od rodičů Nástupní listy, kartičky zdravotní pojišťovny a očkovací průkazy.

Vlak měl jen pět minut zpoždění, což se rovnalo skoro zázraku. Netrvalo ani minutu a všichni účastníci tábora byli ve vagóně a vlak odjížděl. Já jel s naším hospodářem a kuchařkou na tábořiště autem, abych táborovou základnu přebral a mohli jsme začít vařit oběd pro cestou jistě vyhladovělé táborníky.

Ve vlaku sehráli účastníci první úsek táborové hry. Totiž zdravotní prohlídky při nichž byli “očkováni“ proti nemocem, které na nás v divočině čekali. Odevzdávali při tom také kartičky s čísly (pohlednice). Poprvé na vlastní kůži tak prošli tím, co musela překonat i parta stavitelů kolem Sida Halleye před padesáti lety při prvním neúspěšném pokusu dobít Hamrii.

Když děti dorazili do tábora, začalo ubytovávání se. Ve chvíli, kdy bylo na dětech znát, že barák prolezli a teď vyčkávají, co že se bude dít, svolali jsme je k první hře. Nesla zajímavý název: “Toaletní papír.“ Evča hodila ke každému stolu, u kterých jsme seděli, roli toaletního papíru s konstatováním, že je ho nedostatek a musíme šetřit. Proto teď mají příležitost se o papír poprat. Zítra si musejí stačit jen s tím, co si dnes vybojují. Nejprve zavládlo všeobecné zděšení a Evču stíhal jeden nevěřícný pohled za druhým. Po chvíli se o roli papíru strhl urputný boj. Evča vřavu ukončila až ve chvíli, kdy už nezbýval papír vůbec žádný. Teď už jen dodala, aby si každý spočítal, kolik že útržků se mu podařilo ukořistit. Až bude znát číslo, může si začít každý připravovat povídání o sobě. A představovat se nám musí tak dlouho, dokud bude mít papír, páč jeden útržek se rovnal jedné větě. Teď až způsobila opravdové zděšení v očích všech. Mě vyděsila vzápětí, kdy všem sdělila, že začne hlavní vedoucí. Měl jsem jen sedm útržků, páč jsem jako jeden z mála věděl, co nás čeká, tak jsem nebyl tak papíru chtivý. Abych to vykompenzoval, snažil jsem se mluvit v rozvitých větách. Byli však tak rozvité, že jsem měl co dělat, dát jich sedm. A v duchu jsem litoval Davida, který před sebou měl slušnou hromádku papíru.

K obědu, který následoval, jsme měli špagety. Pak jsme hráli další ze seznamovacích her, tentokrát s koštětem. V místnosti jsme utvořili kruh, ve kterém byl človíček s koštětem. Jeho úkolem bylo vyslovit něčí jméno a koště pustit. Volaný musel koště chytit dříve, než dopadlo na zem. Pokud byl příliš pomalý a nepovedlo se mu to, vystřídal hráče v kruhu.

Hra, u které jsme taky zažili mnoho srandy, byla “Měnění míst v kruhu.“ Rozdali jsme si kartičky s čísly a opět si posedali do kruhu. Uprostřed stál dobrovolník se zavázanýma očima, který řekl nahlas dvě čísla. Hráči s těmito čísli měli za úkol si potichu vyměnit místa. Dotkl-li se hráč uprostřed některého z nich, šel chycený doprostřed.

Celý zbytek odpoledne jsme strávili hraním podobných seznamovaček a večer jsme z nich všichni byli utahaní jak koťata, tedy já určitě. Přišlo mi velmi vhod, že nastal čas, kdy se chvaliči ujali kytar a poprvé za tábor jsme mohli zahrát několik písní z táborových zpěvníčků. Nazval jsem Artura s Peťkou chvaliči, protože písně, jež jsme zpívali, pro nás věřící nejsou jen obyčejnými písněmi. Nazýváme je chvály, neboť i těmito písněmi chválíme Pána Boha a Ježíše Krista.

Po chválách se ujala slova Notven. Ono to není tak docela pravda, páč než vůbec začala mluvit, uvedla své večerní zamyšlení pantomimickou scénkou, při které ji asistovala Mája. Téma dnešního zamyšlení bylo o stvoření světa a Bohu jako Stvořiteli. „…a viděl Bůh, že je to dobré.“ Bůh má radost ze svého díla. On nás stvořil ke své radosti. Obdaroval nás různými vlastnostmi a schopnostmi, neboť má zálibu v různosti. V Jeho díle se zjevuje Boží sláva. Po smyslu svých životů se musíme ptát svého Stvořitele.

Každému z nás pak přišla k chuti večeře a po namazaných chlebech se jen zaprášilo. Zatímco já s Májou jsme se připravovali v kuchyni, v jídelně vrcholili přípravy na naše večerní táborové představení – vedoucí nosili z kuchyně na stoly zapálené svíčky, aby se v jídelně mohlo zhasnout. Když bylo vše připravené a v místnosti bylo světlo jen ze svíček, přišli jsme my a rozjeli to představení – uvedení do celotáborové hry.

Tento večer jsme poprvé představili Hamrii. Když jsme skončili, byla na programu hygiena a večerní klid. Já v noci nemohl dlouho usnout. Vůbec jsem to nechápal, páč jsem si dole připadal unavený. A docela jsem se děsil zítřka, protože jsem si nedokázal představit, jak ho přežiji, když půl noci probdím. Taky jsem se bál, že ráno bude pršet.

neděle 12. srpna

Ráno jsem se probudil s pocitem, že jsem za celou noc pořádně nezabral, ale proležel ji v jakémsi polospánku. A ve chvílích, kdy jsem o sobě věděl úplně, tak jsem se modlil, ať ráno neprší.

Když jsem se probudil, ničil mě hluk, který přicházel pootevřeným oknem zvenku. Jasně jsem slyšel, jak venku prší. Byl jsem znechucen a neměl jsem daleko k zoufalství. Z těchto úvah mě vytrhl až Arturův mobil, který ho vyburcoval ze spacáčku. Šel dolu pro kytaru, aby probudil tábor. Vrátil se se zprávou, že venku to sice není nic moc, ale neprší a rozcvička kliďánko může být.

Trvalo jen malinký okamžik, než mi došlo, že hluk, který je z venku slyšet není déšť, ale šumění potoka, který teče před barákem, téměř nám pod okny. Nicméně mě tento zvuk strašil každý večer, když jsem usínal a každé ráno, páč jsem si nikdy nebyl jistý tím, zda opravdu neprší.

Protože Artur s Peťkou nás budili písní každé ráno v 7:50hod., rozcvička začínala přesně úderem osmé. Probíhala vždy na zahradě a dnes ji vedla Mája. Marek podle rozcvičky poznal, že Mája před tím, než šla na vysokou studovala gympl a její rozcvičku označil za pravou nefalšovanou gympláckou. Na konec rozcvičky jsem měl vždy připraveno pár běhacích her pro zahřátí.

Po rozcvičce následovala vždy ranní hygiena a pak snídaně. Po snídani bylo ranní ztišení, které každé ráno vedl jiný vedoucí. Začínal Marek, který vyprávěl příběh o mniších v klášteře a o tom jak museli změnit každý své chování a se změnou začít u sebe, aby se změnilo chování a jejich vztahy mezi nimi jako celku.

Aktivní dopoledne jsme začali tím, že jsme účastníky rozdělili do třech skupin, v kterých pak celý tábor bojovali.   

Poté co jsme zvládli rozdělení stavebních skupin, aniž bychom se setkali s nějakým výrazným odporem z řad stavitelů samotných, mohli jsme se pustit do prvního stavebního úseku. Nejdříve ze všeho jsme museli vyměřit trať.

Úkol pro naše stavební skupiny zněl: Projít vyfáborkovanou trasu a přesně ji změřit. Před tím než skupina vyrazí úkol plnit, musí Máje nahlásit a ukázat jakou metodou budou měřit. Pomůcky si museli sehnat a vyrobit sami. Od nás dostali jen 16cm trojúhelník. Skupiny před tím, než se vydali na cestu, byli upozorněni na možnost, že je na cestě mohou potkat překážky a úkoly, které musejí splnit.

Stejně jako parta stavitelů kolem Sida Halleye, i naši stavitelé se do vyměřování pustili zvesela a plni nadšení.

Červení ukořistili táborové lano, které změřili trojúhelníkem. Žlutí zvolili odlišnou taktiku. Obsadili dřevník a trojúhelníkem vyměřili dvoumetrovou laťku. Nejvíce se přípravou zabývali zelení. Ti na mě vyškemrali šňůru na prádlo, kterou jsem měl s sebou, a na té pak trojúhelníkem naměřili jednotlivé metry, které označovali černým fixem.

V průběhu cesty na nás opravdu čekali nejrůznější úkoly, které každá z družin musela splnit. Vyměřování nás zavedlo až k zřícenině hradu Dívčí kámen. Cílem této výpravy byla i prohlídka této kulturní památky.

Po prohlídce jsme nečekali už na nic a svižnou chůzí se vydali k táboru, poněvadž nás poháněl už hlad a v chalupě na nás čekal oběd.

Po obědě byly vyhlášeny i výsledky vyměřování. Oficiální míru Mája stanovila na 620m. Jako správný výsledek ještě považovala čísla s desetimetrovým odstupem nahoru a dolu. Zelení se tak do toho vešli, stejně jako červení. Žlutí byli nejblíže, když naměřili 619m a nějaké drobné. V určení pořadí tak rozhodovala až přesnost v plnění úkolů. Nakonec zelení brali první místo a tedy 5000 Hamráků. Pak si nejsem jistý pořadím, ale myslím, že červení a žlutí se dělili o místo druhé páč tam udělali stejně chyb a dostali tedy 3500 Hamráků.

Po vyhlášení měli všichni radost, že je chvilka volna. Byl před námi polední klid.

Kolem druhé hodiny jsme se sešli na dvorku, abychom nastoupili k dalšímu stavebnímu úseku. Tentokrát jsme se měli vypořádat s vynášením proviantu a materiálu potřebného ke stavbě.

Každá skupina měla na startu 15 papírových koulí. Naším úkolem bylo vynést koule (proviant) do cíle, abychom ho mohli použít ke stavbě. Měli jsme tentokrát šestičlenné družstva, každé stavební skupině přibil jeden vedoucí.

Stejně jako Sid a jeho skupina měli jsme i my proviant pronést třemi základními tábory. Do prvního všech patnáct koulí, do druhého stačilo přinést jen koulí deset a k Máje do cíle se mělo dopravit pět koulí. Při jedné cestě však každý hráč mohl nést jen jednu kouli, takže jsme úseky mezi stanovišti museli absolvovat několikrát.

Po návratu do tábora, ačkoli toho vedoucí měli plné kecky, tak nás táborníci vyhecovali a šli jsme ještě hrát fotbal. Ten jsme ukončili, když do tábora dorazil Ron. Misionář z Ameriky, který působí v Jihočeském Baptistickém sboru a který nám měl odpoledne posloužit slovem. Mluvil nejprve o navigaci GPS, což krásně vztáhnul na Bibli, odkud četl z knihy Jozue.

Po tomto táborovém shromáždění jsme hráli spoustu dalších her. Aby Notven měla příležitost připravit v chalupě vše na první rozstřel, sehráli jsme ještě míčovou hru na “Starou herku.“ Utvořili jsme kruh, v jehož středu byl zase takový vláček jako při dračím souboji. Vláček čítal čtyři lidi a tentokrát představoval starou herku. Úkolem nás ostatních bylo trefit starou herku do zadku. Herka naopak dělala, co mohla, aby se tak nestalo. Osobně považuji za nejlepšího vůdce herky Máťu, páč jsme velmi dlouho nebyli k trefení. Tak často měnil směr a točil se za míčem, že se nám, co jsme byli s ním v herce, točila hlava, ale zadek byl pořád z dosahu míče.

Rozstřel se hrál vždy jednou denně a to většinou před večeří. Byla to jediná hra za kterou účastníci, či stavební skupiny nedostávali Hamráky, neboť rozstřel určoval, v jakém pořadí budou skupiny chodit večer k plánu Hamrie a tedy i pořadí kdo první a kde začne stavět svou železnici. Rozstřel byl také specifický v tom, že ho hráli táborníci sami, i bez skupinových vedoucích.

Tento večer byly v chalupě poschovávány čísla. Úkolem každého hráče bylo najít co možná největší číslo. Pokud našel číslo, se kterým byl spokojen, vzal si ho a hra pro něj skončila. Hru vyhrála skupina, která získala největší číslo po součtu všech čísel ve skupině. Nejsem si tím úplně jistý, ale myslím, že opět vyhráli zelení, červení byli druzí a žlutí poslední. Dnes neměli svůj den.

Po večeři jsem poprvé otevřel krámek se surovinami na stavbu. Prodával jsem železo, dřevo, písek, vodu, dynamit a kámen. Ceny těchto surovin se každý den měnili. Skupiny si u mě mohli nakoupit suroviny, které potřebovali na stavbu trasy, kterou si během dne naplánovali, že postaví. Mohli si nakoupit libovolné množství čehokoli, co uznali za vhodné. Jediná podmínka byla, že jim do druhého dne nesmí zbýt u pokladníka více jak 1500 Hamráků. Suroviny mohli přechovávat dle libosti.

Jakmile měli skupinky nakoupeno, přistoupilo se k první stavbě. Nejdříve si každá skupina vybrala město, ze kterého začnou. Zelení stavěli z Odtavy, červení z Juli a žlutí z Jamepe. V pravém dolním rohu plánu Hamrie, bylo vypsáno, kolik a jakých surovin stavitelé potřebují, aby mohli postavit jedno políčko. Dřevo a železo byly podmínkou všude. V pouštích potřebovali navíc kupříkladu vodu, v bažinách zase písek, v horách dynamit a tak podobně.

Dnem i nocí byl plán v obležení někoho, kdo promýšlel, kudy tedy večer pojede a kolik že na to potřebuje dnes vydělat peněz.

O tom, že stavba hned všechny chytla, rozhodl už první večer, kdy jsme nemuseli ani upozorňovat, že chceme mít klid, když budeme něco vysvětlovat. Když Mája vykládala pravidla stavby, v místnosti bylo ticho a všichni dávali pozor. Stejně tak zaujetí při plánovaní u plánu nám bylo odměnou za veškerou tu práci a čas co nás stáli přípravy.

Vždy když byla skončena stavební část, byli připraveni chvaliči s kytarami a poté následovalo večerní zamyšlení, které obstarávala večer co večer Notven. Tentokráte jsem neměl problémy usnout. Usnul jsem defakto ihned po večerní modlitbě, kterou už jsem absolvoval zachumlaný ve spacáku.

           pondělí 13. srpna

Po snídani jsme šli do lesa, kde se hrál další stavební úsek. Tentokrát jsme sestavovali mosty.

Tento úsek jsme odehráli v lese. Na lesní cestě měli základny všechny tři skupiny. Každá skupina si určila pořadí běžců, ve kterém pak vybíhali do lesa a hledali poztrácené mostní díly. Každá skupina stavěla jiný most. Protože však běžci často nalezli a přinesli i díl mostu druhého družstva, zkoušeli mezi sebou kšeftovat. To se jim moc nedařilo, páč nikdo nechtěl těm druhým pomoci. Se žlutými v tomto směru vůbec nebyla řeč.

Tak jak jsem měl možnost to sledovat, byli na tom nejlépe zelení. Už, už to vypadalo, že jakmile se jim vrátí běžec z krámku, mají most hotový, když mě překvapili žlutí pokřikem hotovo. A opravdu svůj most dali dohromady jen o chvilinku dříve než zelení. Červení tentokráte brali až třetí místo.

Odpoledne si každá skupina vyráběla svou vlajku. Po vlajkách jsme šli hrát hru obležená města. Legenda hry Obležená města byla následující: Město, v našem případě dvě, je obloženo nepřátelskou armádou a hladoví. Zásoby potravin jsou takřka spotřebovány a obyvatelstvo se udržuje při životě jen proto, že občas přeletí nad městem – přes prudkou protileteckou palbu – nepřátelské letadlo a shodí do města zásilku potravin. Nedojde-li taková letecká zásilka v určené době, vyhyne jedna městská čtvrť hladem.

Rozdělili jsme se na dvě poloviny. Jedna představovala dopravní letadla zásobující města, druhá polovina byli obléhatelé, kteří se města snažili vyhladovět.

Ještě před večeří jsme stihli odehrát dnešní rozstřel. Nesl název veselé závody. Skupiny soutěžili v netradičních disciplínách – kdo dál: hodí list papíru, vrhne nafouknutým igelitovým pytlíkem, dofouká pingpongový míček, hodí brčkem, komu dál uletí vlaštovka z novin.

Po véče jsem opět otevřel krámek se surovinami a poté následovala stavba. Večer nechyběli ani chvály a večerní zamyšlení. Dnešním tématem byl “hřích:“

Co když se zhotovený výtvor pokazí? Co lze udělat s rozbitou železnicí? A co s rostlinou, která nenese plody? Vztah mezi člověkem a Bohem se pokazil, protože člověk se rozhodl Boha neposlechnout a jít svou vlastní cestou. Tak zhřešil. Bůh se rozhodl vyjít nám vstříc a postavil přes propast hříchu most. Tím je oběť Ježíše Krista na kříži. Bůh nám dal svobodnou vůli a čeká teď na naše rozhodnutí použít most a jít k němu. Z Bible jsme četli podobenství o neplodném fíkovníku, který dostal ještě jednu šanci.

V deset hodin večer byl sraz ve společenské místnosti. Dnes se totiž nešlo spát, ale byla před námi připravena první z řady nočních her. Nesla název Noční pochod. Tady jen napíšu, že byla plná zážitků a téměř neopakovatelná.

úterý 14. srpna

Už doma, když jsme tábor připravovali a počítali s tím, že Noční pochod odbudeme do půlnoci (ve skutečnosti jsme hru hráli o trochu déle), jsme posunuli budíček ráno po noční hře o hodinu. Ara se pak svěřil, že přestože jsme spali o hoďku dýl, tak to bylo snad první ráno na táboře, kdy opravdu všechny budil, páč krom kuchařky a zásobovače všichni chrněli.

V devět byl na zahradě nástup a rozcvička, kterou dnes vedl Ara. Jestli o Máji rozcvičce lze říci, že byla pravá gymplácká, pak s Arou jsme zase měli ukázku z tréninku České fotbalové reprezentace.

Po snídani jsme batikovali. Oběd byl ten den dříve, neboť jsme vyráželi na výlet. Naším cílem bylo pokořit Kleť. Nejvyšší vrchol v okolí, který měří 1086 metrů nad mořem. Byli jsme limitováni časem, páč jsme museli být nahoře u hvězdárny v půl čtvrté, kdy nám začínala prohlídka. Vše jsme krásně stihli, hvězdárnu i rozhlednu.

Večer byl opět rozstřel a stavba železnice. Nechyběli ani chvály a slovo. Tématem bylo “pokání:“ Z Bible jsme si četli o marnotratném synu, který si na svém otci vyžádal svůj díl majetku a odešel do světa, kde s ním zle naložil. Když prožíval bídu, rozhodl se vrátit a poprosit otce o odpuštění, protože ho tím urazil. Byl ještě v dálce, když jej otec uviděl a hnut lítostí běžel k němu. Stejně nás vidí a očekává i Bůh.

           středa 15. srpna

Včera za celý den nebyl vyhlášen jediný stavební úsek. Měli jsme sice jeden připravený na cestu zpátky z Kletě, ale jednak jsme nenašli vhodné místo pro jeho realizaci, jednak jsme toho měli všichni dost. Proto na nás dnes čekali stavební úseky dva. Na dnešek jsme měli naplánovaný “vodní den“ a Bůh naše plány vyslyšel. Celý den svítilo a krásně hřálo sluníčko. A tak jsme po ztišení mohli vyhlásit úsek nazvaný Útok na nákladní lodě:

Poté co holky dočetli uvedený úryvek deníku, rozhostilo se ticho a všichni čekali co bude následovat. Skupiny měli za úkol postavit plavidlo.

Byly zadány následující parametry, které loď musela splňovat. Délka a šířka lodi musela být v poměru 2:1, přičemž paluba mohla být široká nanejvýš 25cm. Všechna plavidla musela být opatřena stožárkem vysokým 13cm a vlajčičkou o rozměrech nejméně 3x3cm. Poté se soutěžilo v pouštění lodí na potoce a skupiny si je vzájemně za daných pravidel pokoušeli potopit.

Po zaslouženém poledním klidu byl před námi další stavební problém, který jsme museli řešit. Hořelo:  

Tento úsek jsme hráli u baráku na zahradě. Do stráně nad zahradou Mája rozestavila tři pet-láhve od Kofoly, pro každou skupinu jednu. Úkol byl jednoduchý. Naplnit láhev až po okraj vodou z potoka a uhasit tak oheň, který ohrožuje náš tábor. K naplnění se však mohlo použít jen přírodních věcí nebo věcí, které hráči měli na sobě. Zakázány byly všechny umělohmotné předměty a cokoli co člověkovi nějakým způsobem prošlo rukama.

Samozřejmě tento úsek nemohl skončit jinak než společným koupáním. Holky se pak slunili, zatímco ti akčnější hráli fotbal. Večer byl připraven rozstřel nazvaný ‘Teče do lodi‘ a po setmění jsme zapálili táborák, u kterého jsme vydrželi sedět dlouho po večerce.

            čtvrtek 16. srpna

Celé dopoledne jsme hráli v lese hru „Překupníci“ a po poledním klidu jsme vyráželi na náš druhý výlet do kláštera Zlatá Koruna.

Na cestě zpět jsme sehráli další stavební úsek: Přechod přes bažiny.

I před námi, stejně jako před hrdiny z deníku, se rozprostíralo rašeliniště zrádné jako máloco. Šlo o holé životy. Každé družstvo čítalo šest členů a měli k dispozici sedm dřevěných koláčů. Pohybovat se směli právě jen po koláčích a nesměli došlápnout na zem. Stalo-li se tak, muselo celé družstvo počítat do patnácti, než mohli pokračovat v posunu. Poslední vždy pomocí hole sebral volný koláč, poslal ho přes kolegy prvnímu, který ho hodil před sebe a všichni si přeskákali o jeden koláč kupředu. Tak jedině jsme se přes bažinaté rašeliny mohli dostat.

Od samotného začátku bylo jasné, že tato hra bude bojem hlavně mezi zelenými a červenými. Zelení byli tři čtvrtě cesty lepší, ale Evča pak začala svůj tým hvězd povzbuzovat o malinko víc než do té chvíle a do cíle doskákali o chloupek dříve, než se to podařilo zeleným. Žlutí umřeli na krásu, ladnost a eleganci. V tom sice byli nepřekonatelní, ale při této hře rozhodoval čas.

Po večeři se otevřel krámek, pak se stavělo. Následovali chvály a večerní zamyšlení. Dnes mluvila Notven o “bližních“: Nejprve jsme si připomněli desatero a uvědomili, že mnohá přikázání se týkají našeho vztahu s druhými lidmi. Pak jsme si přečetli příběh “Kouzelný nápoj,“ který nám ukázal, že když s druhými budeme trávit nějaký čas, lépe je poznáme a určitě na nich najdeme něco  pěkného.

Celý večer čekali děti i vedoucí s čím s Májou přijdeme. Strávíme další noc venku při noční hře nebo ne? Nakonec jsme ven nešli kvůli špatnému počasí.

pátek 17. srpna

Už od prvního dne byly stavební skupiny upozorňovány, že nikdo nemusí věšet hlavu a stejně tak je předčasné radovat se z vedení, neboť vše se rozhodne v pátek. Tento den byl speciální a lišil se od ostatních tím, že odměny vyplácené v Hamrácích v dopoledních zvláštních a neopakovatelných závodech byli nesrovnatelné s tím, co za umístění při hrách dostávali skupiny dosud. Navíc vše pak rozhodoval večer závod u mapy. Tento den mohl platit a nakonec se ukázalo, že platil verš z Bible, který říká: „První budou poslední a poslední první.“

Jak už jsem psal, dopoledne a odpoledne jsme trávili v neustálém boji při závodech. Už tady se přelévalo pověstné štěstíčko ze skupiny na skupinu. Večer se pak všichni sešli nad plánem Hamrie s vystavěnou železnicí. Nyní při železničních závodech se mělo rozhodnout, která ze skupin postavila železniční síť nejobratněji a nejtaktičtěji.

Připomenu něco málo z pravidel. Na samotném začátku byli vylosovány dvě města, odkud kam závod bude probíhat. Potom se losovalo už jen jedno město a vyráželo se z předchozího cílového. Žel už tu nejsem schopen dát dohromady, odkud kam se jezdilo. Po plánu se pohybovalo figurkami – každá stavební skupina měla svou. Figurky se pohybovali o tolik, kolik hráč hodil kostkou. Před každým závodem určily všechny skupiny trasu, kudy pojedou. Pokud jeli po železnici konkurenta, museli jim za to zaplatit stanovený poplatek. Platilo se bankovními převody na účtech, které jsem skupinám u Národní Hamrijské banky otevřel a zpravoval. Tady si před začátkem hry uložili i své dosud vybojované Hamráky. Červení: 26 400,- zelení: 26 200,- žlutí: 22 600,-.

Závody byli napínavé. Po každém dokončeném závodě se měnilo pořadí a prvním místem si nebyl nikdo jistý ani chviličku. Byl to nervy drásající boj. Mnohdy rozhodovala jen náhoda. To když do města dorazili dvě skupiny úplně na chlup stejně. Pak rozhodlo jedno hození kostkou. Zelení takhle dvakrát závod projeli. Paní štěstěna se od nich v tuhle chvíli odvracela.

Jindy jim zase dvě hozené šestky po sobě závod vyhráli. Když se Máťa bil v rozhozu kostkou se žlutým Tondou, prohlásil Artur, že to je jak při penaltách finále Mistrovství světa. Zavřel oči, rukama si zakryl hlavu a položil ji na stůl. „Řekněte mi, až bude po všem. Na tohle já nemám nervy!“

Červeným první dvě, možná tři kola přál los a mohli závodit po svých trasách. Taky se jim dařilo házet šestky, takže byli i rychlí a závody vyhrávali. Lukáš v návalu euforie Terce, která pořád sejčkovala, že to nemůže dobře dopadnout, slíbil, že jestli to nevyhrají, tak ze sebe klidně nechá udělat holku. Slyšeli to všichni a sázka byla uzavřena. Od té chvíle na něm bylo vidět, že je o sto procent nervóznější. Naopak u Terky jsem si přestal být jistý, jestli chce pořád ještě vyhrát. Hrabat se v Lukášových vlasech a dělat mu copánky bylo přeci jenom pro holky hodně lákavé.

Najednou byl vyhlášen poslední závod. Už bylo jasné, že žlutí neskončí hůře než druzí. První mohl být pořád kdokoli. Rozdíl mezi červenými a zelenými byl jen tři tisíce Hamráků, hrálo se o padesát tisíc. Zelení tedy kolo před koncem byli třetí a museli bodovat. Byl to boj, byli to nervy. Všichni si přáli šestky, všem padali trojky a jedničky. Byli napnutí táborníci, byli napnutí vedoucí, páč každý měl svou skupinu, svého favorita, kterého si oblíbil a kterému přál vítězství. Křičelo se, fandilo, všichni byli v transu. Nevím, co prožívala Mája, ale já v duchu slavil vítězství. Měsíce příprav a promýšlení se teď zúročili. Hra se povedla mírou vrchovatou. Tohle byla ta nejlepší odměna, za celé naše snažení. Najednou závod skončil. Já připsal na účet odměny a šel do kuchyně udělat poslední součty. 

Celý týden na mě červení působili týmem, který to má nejlépe zmáknuté a je vždy o krůček napřed. Zelení byli ti, kteří jim šlapali na záda a žlutí působili dojmem třetích vzadu. Takhle jsem to viděl já. Skutečnost byla taková, že celá táborová hra byla neskutečně vyrovnaná.

Výsledky pak byli překvapivé. Kdybych si měl vsadit před závody, tak bych tohle pořadí určitě nedal. Žlutí vydělali na železnici v Hamrii 193 300,- zelení 141 900,- červení 118 300,-

Přálo se vítězům, smutnilo s poraženými. Artur označil žluté za skupinu, která si vyhrát zasloužila. Žlutí byli totiž jediní, u kterých jsme nepozorovali závist a škodolibé posmívání. Což se u červených a zelených párkrát stalo.

Lukáš začal hrát jako kluk a skončil jako holka. Od této chvíle jsme měli v táboře Lucinku. Holky se ihned přišli domluvit, kdy budou moci si ho upravit k obrazu svému. Slíbil jsem jim na to čas před večerkou.

Na programu byla večeře a po ní slavnostní ukončení, vyhodnocení a odměnění stavebních skupin. Následovali poslední chvály a slovo – téma „naděje“: V Bibli jsme si přečetli podobenství o domu na písku a na skále. Dům, který má pevné základy, nespadne. Stejně je to i s vírou, opřeme-li ji o Ježíše Krista. Dále jsme si přečetli příběh malé holčičky, která svou vytrvalostí změnila přístup svých rodičů a naučila je projevovat, že se mají vzájemně rádi. Chceme-li něco změnit, není dobré čekat, až se to samo změní. Musíme začít u sebe.

sobota 18. srpna

Sobota byla ve znamení odjezdu z táborové základny a příjezdu do Stříbra na nádraží a shledání se s rodiči. Nebudu tady popisovat, jak nás vypekli České dráhy a na místo srazu jsme dorazili o dvě a půl hodiny déle než bylo plánované.     

Tábor byl u konce a zda bude nějaký další příští rok a zda se nám podaří ještě někdy udělat takovouhle super akci jako byla ta z přízviskem HAMRIE 2007, ví jen Bůh.

           fotogalerie z tábora

           

 

            

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode